zahlavi02.jpg

Juliette z Woodbury

article-0-19C5A52C00000578-223_634x474.jpg
Juliette z Woodbury (*Eleriana)

Byl to den, kdy se zrodila naděje. July nesla Guvernérovi zprávu z terénu. Vždycky netrpělivě přešlapovala u dveří, uvnitř samozřejmě neměla co pohledávat. Od jejího příjezdu do Woodbury uplynul týden. Celý týden měla oči jen pro něj a on si jí nevšímal (tedy ne tak, jak o tom snila). Vypadalo to, že se raději ochomýtá kolem blonďaté Andrei, která byla, co se týče výběru stran stejně nerozhodná jako naivní.
„No, nejsi tu vězeň,“ slyšela ho, jak říká docela nahlas. „Cítím se tu tak,“ odpověděl kdosi vzdorně. Cvakla klika a Andrea vypochodovala ráznými kroky na chodbu, že July tak tak uhnula. Guvernér byl těsně za ní. „Jsi součástí města, ale jak chceš. Běž tedy!“ vykázal ji rozmrzele. „A ty pojď dál,“ prohodil k July s pohledem stále zamračeně upřeným do blondýniných zad. „Ano, pane,“ vykoktala nevěřícně a poprvé vstoupila do Guvernérových osobních pokojů.

Byl to její nejšťastnější den v životě. „Ani nevíš, jak mi na tobě záleží,“ usmíval se na ni Guvernér a oči měl něžně přivřené. „Chci, abys tu se mnou zůstala.“ „Chci být napořád s tebou, pane Guvernére,“ opřela mu hlavu o hruď, ale on vzal její líce do dlaní a hlavu zvedl nahoru. Jeho pohled najednou zvážněl. Po chvíli se zvolna nadechl a váhavě se pousmál. „Říkej mi Philipe.“ Pak ji políbil na ústa, vlídně, potom znovu, něžně avšak naléhavěji, jako když se utahuje hedvábná smyčka skrytých překvapení. „Miluji tě, Philipe,“ vzdychla v takové blaženosti, že to bylo na hranici snesitelnosti. „Jestli máš nějaké věci, přestěhuj si je ke mně co nejdříve. Nejlépe hned.“ „Rozkaz, pane Guvernére,“ řekla, když postřehla jeho vážný výraz. Potom ji pustil a otočil se zpět k pokoji. „Tak běž,“ pobídnul ji netrpělivě.



Byl to ten nejhorší den v životě. Ano, udělala chybu, ale byl to jen takový malý omyl… Z té více než dobré zprávy byla tak nadšená, že neohlásila svůj návrat hlídce a vzala to rovnou do jeho pokoje. Tedy do jejich pokoje. Aspoň si to doposud myslela. Otevřela dveře a hned na prahu uslyšela: „Jsem opravdu rád, že jsi tu s námi zůstala, drahá.“ Byl to Guvernérův hlas, podmanivý a konejšivý, avšak jeho oči se nedívaly na ni, ale na rozzářenou Andreu v jeho objetí.

Ve chvíli, kdy se ohlédl po July a zeptal se: „Co se stalo? Že jsi tu tak brzy,“ cítila, jak světlo v jejích očích zhasíná a srdce se zastavuje. „Hlášení, pane,“ řekla oficiálně tak, jak byla zvyklá dříve. „Ve věznici mají poškozený plot, takže teď bychom mohli…“ Slova jí odumřela ze rtů spolu s tím, jak z jejího nitra vyprchávalo teplo života. „Miluji tě, Philipe. Zemřela bych pro tebe,“ hlesla slabě a rozběhla se chodbou. „Počkej,“ nařídil Guvernér Andree. „Počkej!!“ křikl za prchající July a vyrazil za ní.



Byly to chvíle, které ustrnuly na hraně propasti. Běžela pryč z města. Z milovaného Woodbury, pryč od své lásky. Podvodník, lhář je to! Svěřila do jeho rukou celé své bytí, zradila za dotek jeho přízně a zrovna v okamžiku, kdy ji pozval do svého života, ji takto bodne do zad! Byla tak naivní? Byly všechny zlé řeči o něm nakonec pravda? July se zastavila a s tvářemi mokrými od slz vytáhla pistoli, kterou si brávala na hlídku a výpravy.

Byla chladná, chladná stejně jako jeho srdce. A jeho velitelský, nekompromisní hlas: „Ne. Nedělej to!“ Polkla a přitiskla si hlaveň pod bradu. „Andreu ne,“ zaškemrala ztraceně. Guvernér překvapeně rozhodil rukama. „Je hloupá, já vím. Jen ji využívám. Znovu. Myslel jsem, že mě znáš a že mi věříš.“ „To jsem si myslela taky,“ pohnula bezhlasně rty. Jak jen můžu vědět, co z toho myslí upřímně? „Nikdo tě doopravdy nezná, Guvernére Philipe.“

Postoupil kousek k ní a ztrápeně se zastavil. „No, taky jsem ti věřil,“ oponoval podrážděně, jako by ranila ona jeho. „Věřil jsem, že jsi jiná než ostatní, že mě pochopíš a budeš vždycky stát při mně.“ Když July nereagovala, pokračoval. „A teď se chováš jako ublížená puberťačka.“ „Ale tys mi ublížil!“ křikla na něj a s novým proudem slz sevřela prsty kolem spouště. „Já ne. Ty se k tomu teď chystáš. A chystáš se zranit i mě.“ Nějakou dobu bylo ticho, jen v dáli cosi zachrastilo.

Chvíli se pátravě díval do probouzejícího se lesa. „July,“ oslovil ji měkce, smířlivě ve snaze utišit ten bouřlivý zmatek v jejím nitru. „July, to je zkratka od Julyet, Juliette. Také jsme ze znepřátelených táborů, jako v Romeovi a Julii. A ty jsi byla dost silná na to, abys ty rozdíly překonala, navzdory ostatním. A já, tedy nejsem Romeo ani romantik, ale… Přes všechny pochyby tě mám rád. Patříš teď k mému městu, které miluji. Patříš do mého srdce. Opravdu se toho chceš vzdát? Takhle to všechno opustit?“ Jeho hlas teď uklidňoval… jako už tolikrát předtím… mohla ho někdy doopravdy poznat? Mohla mu někdy doopravdy věřit? Nebylo by lepší na to zapomenout a znovu se poddat své lásce k němu, i kdyby jí lhal a manipuloval s ní? V tom případě by byla ona ta naivní, ne? Je její láska ke Guvernérovi tak bezpodmínečná a silná, že si od něj nechá líbit všechno, i kdyby ji podváděl?

Ne, nedokáže to. „Miluji tě, Philipe,“ řekla se zoufalstvím v očích a podala mu zbraň. „Ale můj život skončil, když mi Guvernér zlomil srdce. Udělej to ty. Pokud mě máš rád tak, jak to vypadá, nenech mě umírat se zlomeným srdcem.“ „Jestli to tak chceš,“ řekl Guvernér, vzal pistoli a namířil, ani se jí nedíval do očí, spíše někam za ni. „Nenechám tě zemřít se zlomeným srdcem.“ Slib zpečetil krátkým, neústupným pohledem. Za July se zavlnil vzduch. Pak lesem prásknul výstřel.
08.02.2016 12:48:19
gregor
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one