Varšava, Polsko, 13. 9. 1945
Dlouho trvalo, než jsem se zotavila. Nakonec mi museli nohu amputovat a naučila jsem se nosit protézu. Nechtěli mě posílat do terénu, proto mě přeložili k vojenskému soudu, kde jsem vedla výslechy zajatých nacistů a velela popravčí četě. Denně jsme jich vyřídili pět až deset.
Po nějakém čase nám zajatci došli, tak jsem na udání vyjížděla do okolí. Vojáky jsme hned postříleli, když se bránili. Když se vzdávali, tak jsme je odvezli za město a tam oddělali, aby to nevypadalo jako vražda. Důstojníky jsme vždy posílali na výslech a k soudu, ale pak za mnou přišel nadporučík: „Podporučíku, odvádíte dobrou práci, ale nevozte nám je sem pořád. Stojí to prachy a čas a stejně je všechny čeká nejvyšší trest. Až najdete další důstojníky, vyřiďte to s nimi prostě na ulici.“
Veřejné popravy mě docela bavily, připadala jsem si důležitá, když jsem velela „připravit, namířit a pal!“ Taky jsem u Poláků sklízela respekt a obdiv.
Pak v půlce září přišel telegram od staré švadleny z Lešna, že nějakému Němci poskytla pokoj za práci a stravu a že je podezřelý. S pěti vojáky jsme se ihned vydali na cestu.
Čekala na ulici. Vojáci hned zamířili k domu, aby zajistili vchod a okna, takže neměl šanci utéct.
Já jsem se s ní pustila do řeči: „Jak dlouho tu je?“
„Asi dva měsíce.“
„Proč jste to nenahlásila dřív?“
„Potřebovala jsem ušít hodně oblečení a on pracoval docela rychle. Teď už není z čeho šít, tak ho nepotřebuju.“
Pomocí čtyř zdvižených prstů jsem dala vojákům pokyn, že bude „mazec“. Byla to naše zábava při lovu Němců – trestali jsme tak civilisty za to, že ukrývali nacisty, protože jim byli nějak prospěšní, a tím bránili spravedlnosti.
„Očekává nás?“ zeptala jsem se jí ještě a snažila se o milý tón.
„Ne, nic netuší. Zadala jsem mu práci, tak je v pokoji a šije.“
Vtrhli jsme do domu a zamířili najisto do ložnice. Byl tam zapnutý šicí stroj, ale Němec nikde.
„Nejspíš nás viděl, prohledejte to tu,“ rozkázala jsem.
Vojáci moc dobře věděli, jakým stylem mají hledat – otvírali skříně a hrnuli z nich věci ven, vytahovali celé šuplíky, shazovali věci z polic a švadlena mezi námi pobíhala a snažila se padající věci chytat. Zasloužíš si to, krávo udavačská, pousmála jsem se s předstíranou lítostí, že to opravdu musí být. Porcelán se tříštil, dupali jsme ve střepech a já se bavila tím, že jsem těžkými vojenskými botami rozšmelcovala, co se nerozbilo. Baba se už zalykala pláčem.
„Promiňte, nevšimla jsem si, co mám pod nohama,“ rozdupla jsem šálek a mile se na ni usmála.
Vojáci zatím rozpárali duchny, ze kterých se valilo peří a poletovalo pokojem, bajonety rozřezali matrace postelí a mně bylo celou dobu jasné, že se udaný Němec schovává za řadou šatních skříní, které byly nejspíš kvůli vlhkým zdem odsunuté necelý metr od zdi. Za nimi měla švadlena skladiště nepoužitelných metráží, které byly poházené v hromadách a páchly plísní.
Nahlédla jsem do uličky za skříněmi a mrkla na vojáky, že je opravdu tam. Opřela jsem se o stěnu a vzala do ruky bajonet.
„Tak co, mám tě rozpárat skrz tu deku, nebo vylezeš a postavíš se smrti čelem jako chlap?“ pobídla jsem uprchlíka provokativně a zadívala se jeho směrem.
Nejspíš si nebyl jistý, zda ho vidím.
„Vím, že tam jsi, třeseš se jak ratlík,“ ujistila jsem ho.
Ještě chvíli váhal a pak odhodil hadry a posadil se. „Myslel jsem, že strach má v ohrožení pomoct, ne člověka prozradit.“
„Asi nesmíš být tak moc posranej,“ zasmála jsem se a v tom jsem ho poznala – byl rozcuchaný a oholený, měl na sobě obyčejné béžové plátěné šaty, ale byl to „poručík Erich Rott“!
„Koukám, že jste ten můj výstřel přežila,“ podotkl, když si i on uvědomil, kdo jsem.
Vytáhla jsem nohavici a ukázala mu protézu.
„A kruci, to si asi pěkně slíznu, co?“
„Už se nemůžu dočkat. Tak pojď,“ vytáhla jsem pouta.
Neochotně se zvedl a pomalu se brodil v hadrech, až došel ke mně. Nasadila jsem mu je a dala pokyn vojákům: „Uděláme to na náměstí“.
„To jako hned?“ podivil se.
„A na co čekat, stejně bys vyfasoval trest smrti,“ vystrčila jsem ho zpoza skříní.
Úplně zbledl a sotva se držel na nohou. Vojáci ho dovlekli před radnici, postavili ke zdi a zavázali oči páskou, což hned upoutalo pozornost lidí. Kolem se začal utvářet hlouček.
Abych uvedla, co se bude dít, hlasitě jsem začala řečnit: „Poručík Erich Rott je odsouzen za účast na společném zločinném plánu s cílem vyvraždění statisíců obyvatel Varšavy. Nyní bude řádně popraven.“
Lidi začali pískat, bučet, házet po něm kamínky, plivance k němu nedoletěly. Z toho jsem měla dobrý pocit. Obdiv lidí, že trestáme tyhle křiváky, mi vždycky lichotil.
On jen zhluboka dýchal, přenášel váhu z nohy na nohu, stále se klepal strachy a nevydal ani hlásku, nejspíš mu bylo jasné, že by to nemělo smysl a německy by mu Lešané stejně nerozuměli. Překvapilo mě, že je teď tak vystrašený, při našem prvním setkání byl docela v pohodě. V kanále jsi měl navrch a teď jsi v prdeli, co?
„Připravit!“ zavelela jsem. Začala se mu podlamovat kolena, ale bojoval, aby zůstal stát. Nadechl se a kousl se do rtu.
„Zamířit!“
Vtom se sesunul k zemi, omdlel. Dav začal šílet, pískali, dupali a nadávali, že se poprava nekonala dle jejich představ. Něco podobného se mi ještě nestalo, to je trapas.
„Přivažte ho ke stožáru,“ rozkázala jsem. Když budou lidi moc nedočkaví, nebudeme čekat, až se probere.
Voják se rozběhl k autu pro lano.
„Paní, já mám provaz tady,“ vystoupl z řady čumilů nějaký dělník.
Že bych zapojila civilisty do popravy? Proč ne, lidi si víc váží toho, co si sami odpracují. Mávla jsem na něj, že ho může svázat. Pomohli mu další dva, omotali ho provazem od kotníků po ramena.
No jo, dej úkol vidlákům a takhle to poserou. „K tomu stožáru!“ pokárala jsem je, když ho zauzlovali na zemi.
Voják se vrátil s lanem.
„Tak ho pověsíme,“ navrhl dělník.
Čekala jsem, že ho oběsí, ne že ho pověsí půl metru nad zem nohama dolů. Probral se a asi se divil, co se děje.
„Teď se všichni kliďte,“ zavelela jsem, vojáci utvořili řadu a lidi docela rychle pochopili, že není dobré stát ve směru palby popravčí čety. Stará švadlena ale zůstala na místě. Co je zase tohle?
Přistoupila až k němu, sundala mu z očí pásku a zapíchla mu do ramene špendlík. „Tohle je za porcelán po mamince,“ pak další do boku, „tohle je za lidi ve Varšavě.“
Dav naprosto šílel, po každém špendlíku, který skončil po hlavičku v těle nebožáka, tleskali, smáli se a skandovali. Líbilo se jim, jak se marně mrská. Přes rámus jsem zaslechla jen jeho výkřiky „au, au“. Přidalo se k ní několik dalších žen a během chvilky z něj byl jehelníček. Nakonec mu do těla vrážely všechno, co bylo po ruce – spony, malé nůžky i pera.
Trochu mě znepokojoval stále větší shluk přímo u odsouzence, chlapi o něj pálili cigarety, to už řval hlasitěji. Kůže mu v malých kruzích po nedopalcích černala a dělaly se na ní puchýře. V jednu chvíli začal hořet jasným plamenem, ale někdo ho uhasil.
„Tak už by to stačilo, ne?“ marně jsem volala, aby se rozestoupili.
Vůbec mě neslyšeli. Ale nechtělo se mi proti nim zasahovat nějak razantněji. Uhnuli až dědkovi s kladivem, který mu rozmašíroval kolena. Pak se z nacisty stal boxovací pytel, a nakonec nastoupili chlapi s násadami od krumpáčů a košťat, aby mu dolámali nohy.
Novinář si vybalil fotoaparát, aby mohl zachytit drama na náměstí. Sakra, co ten tu dělá? Chce snad psát o zpackané popravě? Udělá z Rudé armády krvelačná zvířata, to nemůžu dopustit. Přispěchala jsem k němu. Než jsem mu stihla cokoliv říct, spustil: „Paní velitelko, tohle je naprosto úžasné!“ vypadal nadšeně. „Mohla byste jít k němu?“
„Jo, pojďte,“ povzbuzovali mě lidi a udělali mi místo vedle Rotta.
Fotograf se postavil za stativ s aparátem. „Už mám titulek: Rudá armáda nekompromisně trestá válečné zločince.“
Tak oni to myslí vážně! Jsem pro ně ikona, vzor a hrdinka. Moje ego rostlo.
Když fotograf dokončil práci, byla jsem rozhodnutá, že už Rotta popravíme, než se mučitelé zase pustí do díla. Prohlédla jsem si ho a on na mě zamžoural přes monokl na oku.
„Budu slavný. Sluší mi to?“ zachrčel.
„Vypadáš příšerně. Ale neboj, zítřejší noviny už neuvidíš.“
Lidi se začali smát mému žertu na účet odsouzence, poplácávali mě po zádech a chválili mě, jak jsem vtipná.
Počkám, až je to přestane bavit, rozhodla jsem se. Obyčejní lidé si taky chtějí nějak vychutnat trest za příkoří, které jim Němci způsobili. Proč jim kazit zábavu? Přikázala jsem vojákovi, ať přiveze auto, abychom se mohli posadit na korbu. Budeme tak mít přehled o celé situaci, a hlavně si už chci sednout. Dáme si aspoň čaj z termosky na zahřátí, začíná být zkurvená kosa. Dělník mu kleštěmi drtil prsty jeden po druhém, Rott jen hleděl na oblohu a snažil se nekřičet, aby lidi zbytečně nepovzbuzoval.
Po půl hodině už bylo zjevné, že jsou občané Lešna opatrní, aby jim nacista nezemřel moc brzy. Způsobovali mu drobná, ale bolestivá zranění – záměrně se vyhýbali úderům do břicha a do hlavy. Občas jsem zaslechla i jeho zoufalé „nein, nein bitte!“ a došlo mi, že to bude ještě na dlouho, tak jsem se přikryla dekou, abych neprochladla.
Setmělo se a nad Rottem se rozsvítil kužel světla z lampy. Přepadl mě hlad a chtělo se mi na záchod. Už jsem se odhodlávala učinit lynčování přítrž, když za námi přišla skupina lidí s jídlem.
„Jsme rádi, že se o naši bezpečnost tak staráte,“ pochválili mě. „Sláva Rudé armádě, smrt nacistům,“ zvolali a předali nám krmi.
Úplně mě to dojalo. Rozhodla jsem se správně. Teď jsme pro ně hrdinové.
Pustili jsme se do večeře a Rott se přestal hýbat a křičet. Vypadalo to, že je konečně po něm. Občany přestal zajímat, tak odcházeli do svých domovů.
„V klidu to dojíme a pak ho odvezeme za město,“ rozhodla jsem s plnými ústy.
Než jsme s večeří skončili, náměstí se vylidnilo. Využila jsem toho a odskočila se vyčůrat do postranní uličky. Tohle chlapům závidím, jenom se postaví ke zdi a hotovo. Když jsem se vracela, ozvalo se tiché zasténání.
On ještě žije? Asi zase jenom omdlel, to je neskutečnej srab! Kupodivu mě to potěšilo. Ještě není konec, můžu se mu vysmát a třeba si i sama bouchnout. Přistoupila jsem k němu a lehce ho strčila, aby se houpal.
„Říkala jsem, že všichni důstojníci Wermachtu budou viset…“
Třásl se jak osika.
„To se pořád ještě bojíte?“
„Je mi zima,“ zachraptěl.
Překvapilo mě, že byl najednou docela při smyslech. Jako by ho agónie opustila.
„Proč to děláte? Tohle si nezasloužím…“
„Lidi chtějí odplatu.“ A taky mě to baví.
„Nikoho jsem nezabíjel. Velel jsem demoličním jednotkám – odstřelovali jsme baráky. Civilisty jsme vyhnali, než jsme je zbourali.“
To ve mně chce vyvolat výčitky svědomí? Ani náhodou!
Vrazila jsem mu pěstí do obličeje. Odplivl krev a najednou se začal smát. Ne, přímo se chechtal. To mu přeskočilo? Spíš byl tak zoufalý, že se prostě z plna hrdla řehtal, až se zalykal, a u toho mu tekly slzy. Jenom mě tím vytáčel. Vší silou jsem mu vrazila pěstí do břicha, až mě zabolela ruka, ale nepřestal. Jen do toho začal ještě škytat.
„Jsem ráda, že vám tato situace přijde vtipná,“ šla jsem si sednout, abych počkala, až se uklidní.
Vydrželo mu to dobrých deset minut, pak už jen hleděl do země, zhluboka dýchal a popotahoval.
„Tak povídej, co tu bylo tak směšného?“ přistoupila jsem k němu.
„Já ani nevím. Asi že celou dobu, co jsem se skrýval, jsem se bál, že mě najdete a zastřelíte,“ zase se chvíli smál. „Ale tohle jsem nečekal!“
„Holt jsi exemplární případ, lidi jsou rádi, když můžou někoho potrestat.“
„Už tu žádní nejsou…“ naznačil, že bych to mohla ukončit. „Sakra, právě jsem se pochcal.“
Jo, všimla jsem si. Mimo krve z něj kapalo i hodně dalších tekutin.
„To je tak ponižující…“
Vytáhla jsem revolver a zamířila mu do obličeje.
„Nein, nein!“ vrtěl hlavou.
„Ne? Chceš tu viset dál? Aby tě lidi zase mučili?“ zbraň jsem sklonila.
„Ty lidi… Většinu z nich znám osobně.“
„No a?“ Proč to natahuje? Nechce se mu umřít?
„Měli na sobě oblečení, které jsem šil. Byli tak nadšení a děkovali mi, když jsem je za pár zlotých oblékl.“
„A pak se dozvěděli, že jsi nacista.“
„To věděli už dávno. A nevadilo jim to, když jsem jim prokazoval službu. Šil jsem dnem i nocí, abych trochu odčinil, že jsem jim zničil domov.“
„A teď už tě nepotřebují, tak si na tobě aspoň vylili zlost.“
„Jo,“ povzdechl si.
„A co jsi čekal? Že srovnáš Varšavu se zemí, utečeš kanálem a pak se usadíš v Lešně, budeš si šít a žít normální život?“
„Doufal jsem,“ zakašlal a vyplivl krev. „Jsem naštvaný. Využili mě. A vy…“ váhal, jestli mi vůbec něco říkat, ale nejspíš zhodnotil, že horší to být už nemůže, „…postřelil jsem vás v sebeobraně. Místo toho, abyste mě důstojně popravila, necháte mě umučit?“
Začala jsem se smát. „Ty si myslíš, že se ti mstím za to, žes mě připravil o nohu? Věř mi, prostě to tak vyšlo. Kdyby to bylo osobní, vypadalo by to takhle…“
Bez váhání jsem ho střelila do kotníku. Jeho řev musel probudit lidi v celém městě. Počkala jsem pár minut, než to rozdýchá, a pak vytáhla cigarety. „Ještě tohle ti dlužím,“ jednu jsem mu vložila do úst a připálila.
Moc dobře se mu nekouřilo, s rozseknutým rtem a vymlácenými zuby měl co dělat, aby mu cigareta nevypadla. Dala jsem si taky a mlčky se bavila nad tím, jak s ní zápasí. Pak jen vyplivl nedopalek, který při dopadu do louže krve a moči zasyčel.
„Jsme pryč docela dlouho a jsem utahaná,“ protáhla jsem se. „Chlapi, jedem,“ zavelela jsem vojákům.
Rott se vyděsil. „Počkejte!“
„Copak?“ přistoupila jsem těsně k němu. Chci to slyšet, dělej, škemrej o smrt.
„Nenechávejte mě tu. Prosím.“
„Hm, ty se už nechceš vidět s těmi milými lidmi, kterým jsi ušil oblečení? S těmi Poláky, které jsi celou válku masakroval?“
„Prosím!“
„Tak co chceš?“
Nejspíš mu došlo, na která slova čekám a jen ho trápím. Ale nechtěl prosit o smrt. „Scheiße,“ odfrknul. „Já nechci umřít. Nic zlého jsem neudělal, jenom jsem poslouchal rozkazy!“
„Dobře,“ usmála jsem se a zamířila k autu.
Věděl, že jeho naděje na konec utrpení mizí. Musel si dodat hodně odvahy, aby řekl: „Zastřelte mě, prosím!“
„Cože? Nějak jsem nerozuměla…“ vrátila jsem se k němu.
Zhluboka se nadechl, zadíval se mi do očí a zopakoval, tentokrát rusky: „Pristreli menja, požalujsta!“
Určitě to pro něj bylo extrémně ponižující, škemrat o smrt v jazyce jeho nepřítele. Pochopila jsem, jak moc zoufalý asi je. Zamířila jsem mu do obličeje. V jeho očích byl znát obrovský strach a téměř nedýchal.
„Tak chceš umřít nebo ne? Před chvíli jsi říkal…“
„Sakra ženská! Jste normální?!“ začal na mě křičet. „Vy jste prostě svině! Tohle se nedělá! To je tak zlý…“
Rozesmálo mě to. Jen do toho, vyvztekej se! Takhle prská správný nacista.
„Scheiße! Scheiße! Jste horší, než…“
Stiskla jsem spoušť.