Svoje soukromé hodnocení knihy Mozkodlab asi nebudu moc ventilovat. Napsala jsem jej přímo Igorovi. Ale problém byl asi v tom, že ani Viewegh a ani podobná literatura prostě není můj žánr.
Jen bych chtěla zmínit k Mozkodlabovi, že ze začátku se tvářil text jako velmi ambiciózní, bez zábran a "ulítlý", pak si ale asi autor řekl: "Budu hodnej hošík" a snažil se mírnit, což ubralo na úlítlosti, úchylnosti a originalitě. Sám tvrdí, že se čtenáři pak rozdělili na dvě skupiny. První tvrdila, že je to moc zvrhlé, druhá tvrdila, že je to málo zvrhlé. Mozkodlab je kompromis. Je to průměrná košile, která nepadne nikomu. Ale kdo jsem, abych soudila dílo Mistra, že? Berte to jako můj osobní názor.
Jenomže takhle kniha na mě dost významný vliv, který jsem si uvědomila až asi předevčírem - naprosto změnila můj pohled na fanfikce. Dá se říct, že to, co jsem napsala výše, už pro mě neplatí.
Nejspíš jsem tyto názory měla proto, že jsem fanfikce považovala za "hraní si" autorů, a tedy nic, co by se mělo brát vážně. Jenomže psaní jako takové je samo o sobě "hraní si". Problém byl ve mně, protože jsem literární činnost brala až příliš vážně, nikoliv jako zábavu "lůzy" (jak na straně autorů, tak na straně čtenářů).
Neurazte se za to slovo "lůza", je to myšleno tak, že dílo baví široký dav a pár odborníků (kritiků, literárních vědců, ...) jsou v paralelním vesmíru. A při tom jsem zrovna je považovala za ty důležité cíle literární tvorby. Ne, o tom, co je dobré, rozhodují čtenáři. Civilisté, kteří čtou, protože je to baví.